Štěstí je cesta ne cíl…

Jmenuju se Jana. 

Babička mi říkala Janinko. Maminka Janičko a tatínek Žblabuňo. Od osmdesátých let, kdy jsem poprvé uviděla svět, se snažím zjistit, o čem všem ten život vlastně je, učím se poznávat jeho barvy, příchutě a radovat se z maličkostí.
Do vínku jsem dostala milující mámu, pevného a spravedlivého tátu, dvě báječné mladší sestry (vždy byly mladší, ale ne vždy mi připadaly báječné) a společenskou povahu. Díky ní jsem často byla tam, kde se něco dělo… Odjakživa jsem využívala svého pedagogického umu, a nejen pro sestry jsem pořádala nejrůznější skvělé akce: „Soutěž o Zlatou metlu“ (která ze sester si lépe povede při úklidu pokoje, ta může ještě navíc jako bonus povysávat mechanickou metlou! A to se vyplatí!). Nebo třeba soutěž Pevnost Boyard v domácích podmínkách (už jste někdy kladkou vytahovali kýbl plný vody na dvoupatrovou postel?). V páté třídě jsem chtěla být prodavačkou po mamince, ale pak jsem uznala, že osmiletý gympl, kam jsme se dostala, by mi byl v obchodě celkem k ničemu. Takže jsem po krásných, naplněných středoškolských letech zamířila na VOŠ, a začala studovat sociální pedagogiku. A to mně fakt bavilo! Tak jsem si to protáhla ještě na bakaláře… Po škole jsem začala učit na ZUŠ v Hulíně, protože jsem od malička hrála divadlo (i na jevišti) a vůbec jsem byla výrazný a svérázný typ…

A pak se to stalo.

Po koštování svatomartinského vína v roce 2012 mi nebylo nejlíp a dvě čárky na těhutestu mi ukázaly, že s mým báječným budoucím mužem budeme máma a táta! A tak jsme se z lásky a s bříškem velikosti zralého melounu vzali… Já jsem jako správná prvorodička, chodila na možné, a často i nemožné kurzy, abych byla připravená na všechny ty první a druhé doby porodní. Po přednášce o kojení však propadám panice! Já přece nemám titul z atomového inženýrství!!!… Kojení mi připomínalo návod na složení skříně z Aska…
A pak, v horkém červenci, jsme se poprvé setkali s malým tvorem, který nás toho měl tolik naučit! I když měla chlupatá ouška a nohy dlouhé jako čáp (z mé strany v tom jistě byla troška závisti – ve vztahu k těm nohám, ne k těm uším….), byla to nejkrásnější holčička na světě. A já se tedy začala učit. Dostávala jsem tvrdé lekce: o tom, co je to opravdová Láska. Trpělivost. Strach. Kam se mohou posunout limity mých psychických i fyzických možností… O tom, že jsem byla dřív fakt vtipná, když jsem myslela, že vím, co je to únava…. O tom, že mě dvě modré oči mohou rozněžnit k zbláznění. O tom, jak je čas relativní: den se vleče, ale roky běží jako o závod… A taky o tom, že největším expertem na své dítě jsem já a ono samo… A byla to dlouhá cesta plná kotrmelců a nejistoty… Verunka mě přivedla zpět ke mě samotné, k získání sebevědomí, vnitřní síly, odvahy… Zjistila jsem, že když se osvobodím od tlaků zvenku a zaměřím se do sebe – žena ve mě mně mateřstvím a ženstvím bezpečně provede… Prošla jsem kurzem pro poradkyně nošení dětí, poradkyně kojení a myšlenku kontaktního rodičovství nadšeně propagovala dál. Nejprve jen tak, u nás v obýváku. V okamžiku, kdy se k nám však sjížděly zcela neznámé ženy z celého okresu, jsem začala spolupracovat s okolními mateřskými centry. Začala jsem vést besedy, přednášky, workshopy, ženské a rodinné kruhy…

A pak se to stalo podruhé.

Druhé těhotenství, druhá dcera, další obrovské zamilování … A taky pocit, že chci něco dělat! Že potřebuju zase začít pracovat! Cítila jsme obrovskou potřebu předávat ostatním ženám to, co mi dávalo tak obrovský smysl! Ukázat jim, že kojení, mateřství a vůbec všechno okolo může být přirozené, krásné, i když nepopírám, dost náročné…. Že žena je jako květina, která čeká, až rozkvete… A tak se v polovině roku 2016 ve spolupráci s Městem Hulín a SVČ Hulín zrodilo maličké centrum pro ženy a rodiče s dětmi MáTa Hulín. Vlastně takové mé třetí dítě…

Dnes už mám po rodičovské dovolené.

S láskou pokračuju v započaté cestě – stále, a čím dál raději, provádím ženy rodičovskými tématy. Nabízím laktační i nosící poradenství, vedu kroužek pro děti a rodiče, besedy, workshopy… A také učím děti všech věkových kategorií na ZUŠ v Hulíně.

Čím jsou však mé děti starší, tím více cítím, že rozkvétám nejen jako máma, ale také jako žena. A tak Vás ráda provedu také ryze ženskými tématy, ženskými kruhy, rituály, sdílením… Stále, a ráda se vzdělávám, hledám nové možnosti, inspiraci…

Věřím, že štěstí je cesta bez konce… Snažím se radovat se z malých věcí, vidět drobné krásy kolem nás a užít každý den! A to stejné přeju každé ženě – aby nalezla víru v sebe, v plynutí věcí a vnitřní moudrost… Mohou-li Vám být mé kurzy, poradenství, podpora k užitku, budu nesmírně ráda za Vaši důvěru a s láskou Vás tématy provedu…
Vaše a hlavně SVÁ Jana (Janinka, Janička, Žblabuňa) Němcová