Čekali jsme první dcerku. Moc jsme se na ni s mužem těšili, těhotenství bylo krásné. Jako správná prvorodička jsem chodila na předporodní kurzy, s vidinou toho, že budu připravená na situace možné i nemožné 🙂
Vzpomínám si, jak jsem si po vyposlechnutí všech těch „prvních, druhých porodních dob“ říkala, že tohle prostě dám, že porodím, jako miliony žen přede mnou, že to zvládnu taky.
Mírná panika nastala po přednášce o kojení. Všechna ta teorie – o manipulaci s miminkem, o tom, jak přikládat, jak často kojit, jak poznat, jestli se kojí, co jíst, co nejíst (můžu safra vůbec něco jíst?!), o předním, zadním mléku, o silném, slabém mléku, o barvě mléka, o barvě stolice miminka … „…Já ale nemám titul z atomového inženýrství! Tohle jestli dám půl roku, tak to bude výkon!“ … kojení mi připomínalo návod na složení skříně z Aska…
Dodnes si vzpomínám na větu: „První dva, tři dny kojte jen v zavinovačce“. „Proč?“ ptala jsme se. Přišlo mi to nějak nepřirozené, přece přitulenému miminku musí být u mámy zákonitě lépe než v povianu… Přednášející se začala smát. „Uvidíte, jaký strach budete mít na miminko sahat. Musíte si na něj nejdřív zvyknout…“ Do téhle doby mě ani nenapadlo bát se vlastního dítěte…
Vzpomínám, jak jsem v šestinedělí hypnotizovala hodinky, abych UŽ mohla kojit Miminko volající po mámině prsu jsem natřásala na rukou, jen aby ještě chvilku vydrželo nepít a neukřičelo se přitom k smrti. „Vždyť ještě neuplynuly tři hodiny! Mohlo by tě bolet bříško, miláčku!“ :/ … Postupně jsem interval zkracovala. Nemohla jsem nechat to malé štěstí plakat po něčem, co je u něj a nemůže to mít, protože někdo moudrý nařídil, že je to nevhodné. Dvě hodiny. Hodina a půl. Hodina. Stokrát denně. Kdykoliv. Kdekoliv.
Začala jsem se soustředit na situace, kdy dítě BYLO spokojené. Kdy bylo schopné usnout, kdy bylo v klidu. Bylo spoKOJENÉ.
Nebylo to lehké. Neměla jsme v okolí podporu. Přišla jsme si tak opuštěná…
Časem jsme pochopila, že prso je lék na všechno. Že je to jakási prodloužená pupeční šňůra. Prso není jen zdrojem potravy. Je jistotou dítěte. Díky němu ví, že je máma u něj. Že je v bezpečí. Že může v klidu spinkat. Že je v teple. Slyší mámino srdce a cítí její vůni…
Kojení – tolik přirozená věc – se díky průmyslové revoluci, díky sociálním tlakům na matky, stalo něčím, čeho se obáváme, z čeho máme strach. Zvládnu to? Obstojím?…
Přitom může být tak jednoduché, prosté, lehké, krásné – i když nepopírám – někdy náročné.
Prokojila jsme se nádhernými a někdy i náročnými sedmi lety – kojila jsem i během druhého těhotenství, pak dva roky v tandemu. Starší dcerka se odstavila v 5 letech. Mladší ve 4.
Stala jsme se poradkyní pro kojení. Předávám dál kojení v takové podobě, v jaké jej vymyslela sama Matka Příroda. Nic dokonalejšího totiž vymyslet nejde…
Moc přeju všem maminkám, aby nalezly víru v sebe, ve své dítě, že společně vše zvládnete.
A pokud máte pocit, že potřebujete podporu, najděte ženy, které dlouhodobě kojí, najděte poradkyně pro kojení, které nepředávají kojení s technickými návody, ale jako přirozenou součást mateřství. Protože v naprosté většině případů matka potřebuje podpořit, najít sebedůvěru…
S úctou a láskou k ženám i jejich dětem Jana